Exprese a tísnivá dráždivost

Vnitřní žár spaluje vnější formu. Tento šikovný obrat používají kunshistorici pro změnu uměleckého předne­su na konci antiky. Realisticky dokonalé formy řeckých a římských soch nahradil středověký schématismus a výtvarná zkratka. Pro středověké umělce byl důležitější význam díla než jeho provedení. Jakoby síla vnitřního obsahu deformovala povrch, stejně jako černá díra deformuje časoprostor ve svém okolí. Expresivní abstrakci (abstraktní expresionismus) můžeme tedy analogicky vnímat jako Horizont událostí - čas, hmota a barva se zcela oddělí.

Figurální exprese se tak daleko nedostala, spěje sice k uvolnění energie (výkřik, pohyb, chvění), je však stále spjata s rozeznatelným tvarem. Subjektivní emoce jsou ale výrazně silnější než objektivní popis reality.

Existují dva výtvarné procesy (koncepce), jak posunout vizuální vjem do jiné podoby - abstrahování a kon­kretizace.

Abstrahování - subjektivní redukce a stylizace reálných tvarů Umělec vypouští to, co nepovažuje za důležité a naopak přehání (zhmotňuje) subjektivně důležité prvky kompozice. Většinou pracuje s modelem, nesnaží se však o doslovný popis reality, jde spíše o výtvarnou báseň plnou metafor a náznaků.

Konkretizace - Na počátku je emoce, pocit, abstraktní tvar, jehož dotvořením vzniká konkrétní námět, umě­lec pracuje s intuicí a náhodou.

Posun od realismu k expresi, můžeme vidět v tvorbě Tiziana už v renesanci. Ke konci života uvolňoval ruko­pis, náměty však byly stále klasické. Někteří umělci tvořili oficiálně uhlazené prodejní věci (Klimt) jejich skici jsou však velmi živě expresivní. Jiní umělci používají divoký expresivní styl jako svůj vrcholný projev (Schiele, Dumas).

Exprese může v různých kontextech působit rozdílně.

Existenciální úzkost Marlene Dumas, jedné z nejúspěšnějších malířek současnosti, obdivovatelky Egona Schiele.

Estetická erotičnost Gustava Klimta, i když některé jeho skici mají Schieleho hrubost a explicitní sexualitu.

Psychoanalýza, temnoty lidského nitra (Munch).

Samota, prázdnoty sexualita bez citu, ale i jistá hrdost (Schiele, Lautrec).

Někdo tvrdí, že Schieleho vyzáblé prostitutky mají díky své opravdovosti v sobě více ženské hrdosti, než pře­zdobené rokokové hloupé baculky na hraní. Nepříjemná forma bez obsahu může být stejně nesnesitelná jako příliš líbivá forma bez obsahu (prvoplánový šok z odpornosti versus kýč).

Vnímání uměleckého díla divákem je stejně subjektivní, jako jeho tvorba umělcem. O to větším zážitkem je, když se vzkaz od umělce k divákovi dostane, když se propojí jejich mentální nastavení.